Obsah stránky
Naučná stezka
Putování za hvězdou
Naučná stezka po stopách velhartické židovské komunity
V květnu 2025 zpracovala Mirka Dvorská
Zastavení 01
Židovská synagoga
Velhartická synagoga byla postavena v roce 1850 (někdy se uvádí i rok 1854) při okraji tehdejší židovské čtvrti v jižní části obce. Pozemek zakoupila židovská náboženská obec v roce 1847 od Georga Wotawy. Budova byla orientována směrem k východu a vstupovalo se do ní ze severovýchodní strany. Šlo o jednoduchou novorománskou stavbu s obdélným půdorysem, sedlovou střechou a segmentově zaklenutými okny. Bez běžné štukové výzdoby a dalších zdobných prvků exteriéru. Dochovaná dokumentace nenasvědčuje ani osazení štítové zdi synagogy klasickými deskami desatera. Interiér byl vybaven lavicemi a několika náboženskými předměty. Strop synagogy měl mít dle pamětníků motiv hvězdné oblohy. Soupis vybavení z r. 1932 disponovala židovská velhartická obec kromě cenných papírů, finanční hotovosti a movitého jmění párem stříbrných svícnů, párem stříbrných ukazovátek na Tóru a blíže nespecifikovaný počet synagogálních textilií / parochety, kaporety a meily/.
Podle zpráv z r. 1850 místní Židé disponovali vlastní modlitebnou již od r. 1799. O její přesné poloze dnes netušíme. S největší pravděpodobností se však nacházela v některém z nepočetných velhartických židovských domů.
Pravidelné liturgie byly pravděpodobně slouženy až do počátku r. 1941. O rok později připadla synagoga i domek sousední bývalé školy do majetku Vystěhovaleckému fondu Čech a Moravy. V r. 1948 pak obě budovy byly formálně navráceny Židovské náboženské obci v Klatovech. Obě budovy nebyly využívány a obec Velhartice je r. 1949 odkoupila s podmínkou ve smlouvě, kterou si kladla Židovská obec: „že ze synagogy nebude žádné skladiště, naopak že bude sloužiti kulturním a všeobecně prospěšným účelům.“ A zde započala historie novodobé hasičské zbrojnice, která trvá dodnes.
Tím zcela zanikl její původní charakter i interiér. Přesto místo uchovává paměť na kdysi živou židovskou komunitu ve Velharticích, kterou dnes připomíná také nedaleký židovský hřbitov.
Zastavení 02
Dům č.p. 118 bývalá škola
Tento dům má historii starší než novostavba synagogy. První známky obytného domu č.p. 118 jsou z r. 1832, kdy ho vystavěl řeznický mistr Jan Puchinger. V březnu 1847 dům zakoupila náboženská obec velhartická od paní Magdaleny Schweigelové za 384 zlatých. V této době byl zde zřízen příbytek učitele náboženství /kantora synagogy/ a pravděpodobně zde byla i škola pro zdejší židovské děti. V r. 1873 navštěvovalo velhartickou židovskou školu celkem 16 dětí školního věku. Škola byla označena za základní /Elementar Schule/ tak se její učitelé omezovali zřejmě pouze na výuku náboženství, popř. hebrejštiny a židovské děti paralelně navštěvovaly místní většinovou školu. O místních učitelích se zachovaly pouze kusé zprávy. Učitelé zde působící měli ještě na starost správcovství synagogy a ve 20. letech snad také funkci košeráka a hrobníka. Posledním z místních učitelů a také kantorů při zdejší synagoze byl Eduard Popper z Holic. Zastával nejen funkci učitele ale později i funkci učitele náboženství.
Zastavení 03
Dům č.p. I. nyní 139
V r. 1781 zde pobýval obchodník střižním zbožím Isac Abraham. Počátkem 19. stol. Byl pachtářem domku Manases Epstein. V r. 1820 jej získal do nájmu Manasesův syn Moises Epstein a na přelomu 40. a 50. let 19.stol. dům od vrchnosti odkoupil Manasesův vnuk Samuel. Moises Epstein stanul v 60. letech také v čele místní náboženské obce a od r. 1862 žil v domku č.p. I také řezník Albert /Aron/ Weiskopf, syn hrádeckého familianta a košeráka Salomona Weiskopfa. V současné době je v soukromém vlastnictví majitele, který se chystá domek rekonstruovat.
Zastavení 04
Dům č.p. 2 (dříve II)
Zde se zřejmě již v první polovině 18. stol. Nacházela vinopalna a draslárna. Jedním z nejstarších známých velhartických židovských palírníků byl v r. 1734 flusař a obchodník Rubin. Kolem r. 1847 zde působil vinopalník Lazar Weigel. Po něm získal vinopalnu jeho nevlastní syn Marcus Pollak a následně vnuk Joachim Pollak. Kolem r. 1857 si v tomto domě zřídil obchod peřím Josef Weigel. Posledním židovským nájemcem a vlastníkem byl David Suchařípa. Ten koupil dům 17.4. 1903 za 2800 korun od Bohumila svob. pána Henneberg-Spiegel, jeho sestry Hedviky a ženy Anny Marie Harrachové. Spolu s domem získal také právo výroby a výčepu lihovin, které bylo v domě zaknihováno ještě v r. 1928! Mimo výrobu lihovin zde byl i prodej lihovin a hracích karet. V září r. 1917 vinopalnu odkoupili od pana Suchařípy manželé Pavel a Emilie Prunerovi. V současné době je v soukromém vlastnictví dalšího majitele.
Zastavení 05
Dům č.p. 59
Od r. 1864 byl vlastnictvím rodiny Pollaků – Šimona a Pavli. A zde právě zřídili v r. 1880 první koželužskou dílnu a provozovali zde kupecký obchod. Právě z tohoto domu přesunul p. Šimon Pollak svou koželužnu do nových prostor rekonstruovaného objektu č.p. 122. V r. 1920 zakoupil dům Josef Klinger z Hor Matky Boží, bratr Marcuse Klingera manžela Fanny Pollakové. Koncem 20.let připadl tento dům Šimona Pollaka firmě Šimon Pollak synové a v r. 1935 jej odkoupil poslední židovský majitel Walter Kauder. Podle bývalého majitele Šimona Pollaka se domu po dlouhou dobu říkalo ve Velharticích „U Šimáčků“. V tomto době se vystřídali živnosti drogistické, holičství, prodej nábytku a prodej potravin. V dnešní době je dům citlivě rekonstruován a v bývalém obchodě zde majitelé provozují muzeum minerálů.
Zastavení 06
Dům č.p. 97
Dům obývala židovská rodina Klauberů již před r. 1852. Jakub a Elisabetha Klauberovi. Dům do majetku získala Marie Klauberová a s prvním manželem Sigmundem Kirchem zde provozovali obchod střižním zbožím. Podruhé se Marie vdala za Eduarda Poppera posledního velhartického učitele náboženství a do 20. let minulého století zde provozovala obchod střižním a galanterním zbožím. Po její smrti v r. 1938 odešel z Velhartic do Klatov Eduard Popper a dům prodal. V dnešní době je dům v soukromém vlastnictví a bylo zde provozováno kadeřnictví.
Zastavení 07
Dům č.p. 88 – Dům s pečovatelskou službou
Domek byl původně přízemní a patřil manželům Rendlovým. V roce 1905 jej odkoupili podílníci firmy Klinger & Pollak a dle návrhu místního velhartického stavitele pana Antonína Jílka vystavěli rozlehlý dům. Do domu se nastěhovali v r. 1910 obě rodiny p. Marcuse Klingera i pana Davida Pollaka. V r. 1939 byla na majetek firmy uvalena poručnická správa a v r. 1944 byl dům převeden do majetku Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu. V r. 1952 připadl dům do správy MNV ve Velharticích. V r. 1957–1978 zde byla umístěna mateřská škola a od r. 1995 je zde dům s pečovatelskou službou.
Zastavení 08
Papírna
Bez č.p. ve správě místního podniku Vesa Velhartice a.s.
Soukenická valcha byla již v r. 1792 zřízena netolickým valchařem p. Vítem Řepou. V průběhu 19. století změnila několikrát svého majitele. V r. 1841 připadla p. Prokopu Lembergerovi a jeho syn František zde na místě staré valchy zřídil v r. 1870 drobnou papírnu k výrobě slámového papíru. V r. 1873 zde došlo k ničivému požáru, který papírnu zachvátil. Poté byl František Lemberger nucen papírnu odprodat i s mlýnem č.p. 75 Šimonu Pollakovi. V r. 1901 papírna opět vyhořela. Následující rok byla opětovně uvedena do provozu a pod vedením následovníků Šimona Pollaka fungovala do r. 1936. Nadále byla továrna pronajata pražskému obchodníkovi Leopoldu Pokornému, který bez souhlasu majitelů dál továrnu pronajal majiteli asfaltérského podniku Zdeňku Žáčkovi z Prahy. Ten v r. 1944 dále pronajal firmě W.Staněk. V polovině 50. let přešly tovární budovy pod správu Západočeských papíren, národního podniku v Plzni, co předznamenalo jejich postupný zánik. V dnešní době je zde jen stodola, která dříve patřila k papírně. Nyní je využívána Vesou Velhartice a.s. na uskladnění sena a parking zemědělských strojů.
Zastavení 09
Dům č.p. IV nyní 141
Domek u mlýnské strouhy – náhonu. Na počátku 19. stol. obýval p. Mates Mahrer. V r. 1804 přepustil vrchnostenský dům Jakobu Weigelovi a koncem r. 1849 získal domek do soukromého vlastnictví Jakobův syn Samuel Weigel, pozdější představený Židovské náboženské obce ve Velharticích. V r. 1888 koupil domek č.p. 141 Šimon Pollak a přičlenil ji k nově se rodícímu koželužskému závodu. Koncem r. 1907 přešel dům spolu s koželužnou na Šimonovy syny Adolfa a Wilhelma, kteří jej za pár let odprodali Ferdinandovi a Františce Lorencovým. V dnešní době je domek citlivě rekonstruován svými majiteli.
Zastavení 10
Koželužna
Dům č.p. 122
Budovu nechal v 90. letech 19. stol. na místě bývalé zemědělské usedlosti zřídit Šimon Pollak. Pod vedením jeho synů a vnuků fungovala koželužna zaměstnávající ve 30. letech kolem 40 dělníků, až do r. 1939. Od r. 1939 byl poručníkem rodinné firmy ustanoven někdejší právní zástupce firmy Dr. Zdeněk Zelinka a dosavadní majitelé, bratři Karel a Bedřich Pollakovi, zde pracovali již jen jako kvalifikovaní pomocníci. Od 15.5.1943 byl provoz koželužny zastaven. Do správy přeživších členů rodiny Pollakovy se po r. 1945 podnik vrátil jen na krátkou chvíli. Počátkem r. 1946 byl v podniku ustanoven národním správcem Cyril Šlapanský, bývalý mistr výroby firmy Šimona Pollaka synové. V r. 1948 přešel objekt bývalé koželužny do operativní správy Kozaku Klatovy, n.p. Výroba zde byla zastavena v r. 1950 a veškeré zařízení kožedělného provozu bylo odvezeno. Mezi lety 1952–1953 sloužil areál k výrobě umělých hnojiv a v r. 1958 byla zde národním podnikem Plzeňské dílo, lidové družstvo v Plzni zavedena výroba nejrůznějších výrobků z umělých hmot. Podnik zde funguje do dnešní doby.
Zastavení 11
Dům – dvojdomek č. p. 154 a 155
Dům je v přímé blízkosti bývalé koželužny nyní Plzeňského díla. Byl vystavěn v r. 1933-1935 pro rodiny Karla a Bedřicha Pollakových. Společný dům však využívali jen několik málo let. V červenci r. 1943 připadl dům pod správu Gemeinutzige Vohnungsbaugesselschaft m.b.H. in Pilsen a po nuceném odchodu rodiny Pollakových z Velhartic koncem r. 1942, byl dům obsazen rodinami příslušníků okupační správy. Po r. 1945 přešel dům do správy Ministerstva národní bezpečnosti a později Okresního ústavu národního zdraví v Klatovech. Byla zde léčebna tuberkulózy plic a sanatorium. V současné době je dům z poloviny soukromý a ve druhé polovině sídlí ordinace lékařů.
Zastavení 12
Židovský hřbitov Velhartice
Hřbitov je kulturní památka se správou a vlastnictvím Federace židovských obcí v ČR.
Hřbitov není volně přístupný. Klíče je možné zapůjčit na pokladně hradu Velhartice, nebo v muzeu minerálů na náměstí Velhartic č.p.59.
Byl založen r. 1855. Parcela hřbitova byla již r. 1850 zakoupena Židovskou náboženskou obcí ve Velharticích od pana Václava Koželuha za celkovou částku 56 zlatých. Jednalo se o parcelu č. 241 o rozloze 514 čtverečných sáhů v místě „ve Shořelkách“. Brána na hřbitov byla prvotně projektována v západní zdi, kde napravo od ní měla být zřízena tzv. umrlčí komora se vstupem orientovaným na sever a drobným oknem obráceným k jihu. V současnosti je brána do areálu orientovaná ve východní části a nejsou zde ani stopy po zřízení samostatné umrlčí komory. Ve 30. letech 20.stol. plnil funkci otevřený a průchozí přístřešek navazující bezprostředně na vstupní branku. Zde bývala v den pohřbu umisťována rakev se zesnulým, kolem které se shromažďovali pozůstalí k pohřebním obřadům. Do dnešní doby se dochovalo pouze torzo této stavby.
Je zde 64 náhrobků a pomníků z let 1859-1948. Dle matričních záznamů se jeden z prvních a velmi smutných pohřbů v areálů hřbitova uskutečnil 12.8.1864. Byl pochován dvouletý Josef, syn obchodníka a kantora zdejší synagogy Jakoba Klaubera. Malý Josef zemřel na spalničky a za pár dnů zde byla pohřbena i jeho sestra Anna. Poslední pohřeb byl zde vypraven 8.1.1938, kdy zde byla pohřbena Marie Popperová, žena místního učitele náboženství a kantora Eduarda Poppera.
V r. 1948 byl v centrální části hřbitova z podnětu Antonína Pollaka /přeživšího syna Adolfa Pollaka/ a ve spolupráci s bývalými zaměstnanci rodinné koželužny, zřízen pomník všem zahynuvším členům rodiny někdejšího zakladatele místní koželužny a papírny, Šimona Pollaka.