Obsah stránky
Židovská historie Velhartic
Židovská komunita ve Velharticích
Nejstarší zprávy o židovském osídlení ve Velharticích se vztahují k době 17. stol., po roce 1720 zde žily celkem 3 rodiny. Obživou těchto židovských obyvatel byl převážně podomní obchod (hausírování), vinopalnictví a výroba drasla neboli potaše (suroviny potřebné pro výrobu skla). Řemesla nebo práce v zemědělství byla těmto lidem zakázána. Počet rodin byl pevně určen tzv. familiantským zákonem a nesměl se rozšiřovat. Toto omezení zrušily až po roce 1780 reformy císaře Josefa II., v jejichž důsledku začal počet Židů ve Velharticích stoupat. Na počátku 19. stol. žijí ve Velharticích rodina Mahrerova, Weiglova, Epsteinova a Hahnova. Záznamy o nich nacházíme v židovské matrice v Kolinci, kam také pohřbívali své zesnulé. Tyto rodiny obývaly ve Velharticích tzv. židovské domy, soustředěné u mlýnské nádrže a strouhy, které jim byly pronajímány místní vrchností.
Po zrušení poddanství v roce 1848 přechází židovské domy do majetku jednotlivých rodin, Židé se začínají stěhovat do ostatních domů ve městě. Jejich počet roste, postupně zde žije kolem 50 osob židovského vyznání. Vedle původních rodin se zde usazují i příslušníci rodu Klauberových a Pollakových. Velikost komunity vyvolala potřebu vlastní modlitebny. Za účelem jejího zřízení koupili Židé v centru města pozemek a nechali na něm roku 1845 vystavět synagogu. O 2 roky později koupili také dům č.p. 118, který využívali jako byt pro tzv. kantora, který vedl obřady v synagoze. Dům sloužil zároveň jako škola pro výuku místních židovských dětí.
Roku 1856 zakoupila místní Židovská náboženská obec obecní pastvinu poblíž kostela sv. Máří Magdaleny (v lokalitě Kouklovna) a zřídila zde židovský hřbitov.
V 2. pol. 19. stol. se židovské obyvatelstvo začlenilo do života města a až do roku 1939 bylo nedílnou součástí místního zastupitelstva. Svůj podnikatelský talent ve Velharticích rozvinul především Šimon Pollak, který zřídil v roce 1882 na okraji obce koželužnu (Šimona Pollaka synové, č.p. 122) a roku 1889 koupil nedalekou papírnu (provozována pod obchodním názvem Klinger & Pollak). Tyto podniky se staly základem průmyslové výroby ve Velharticích a daly obživu řadě místních obyvatel.
Po roce 1890 začíná počet židovských obyvatel ve Velharticích zvolna klesat. Jednotlivé rodiny se stěhují za obživou do větších měst, v obci tak zůstávají jen příslušníci široce rozvětvené rodiny Šimona Pollaka, kteří zde spravují své podniky ve druhé a později třetí generaci.
Nejvýraznější osobností židovské komunity v době po 1. světové válce se stává majitel koželužny Vilém Pollak, vážený člen zastupitelstva a městské rady, který se jako předseda místní školské rady zasadil o vybudování nové školní budovy v roce 1937.
K narušení dobrých vztahů s místními obyvateli došlo v březnu 1938, kdy byla rodina majitelů papírny (Druckerovi) křivě obviněna z rituální vraždy jejich služebné Marie Faicové, která byla nalezena utopena v rybníku u nedalekých Přestanic. Rok poté, v dubnu 1939 pak byla rodina Viléma Pollaka v noci ve svém bytě brutálně napadena účetním koželužny a fanatickým stoupencem nacismu Rudolfem Gayerem.
Po vzniku protektorátu v roce 1939 dochází k postupné perzekuci židovského obyvatelstva Velhartic. Továrna na kůže byla převedena pod německou správu, od září 1940 bylo židovským dětem zakázáno chodit do velhartické školy. V této době také končí obřady v místní synagoze, která byla nacisty uzavřena, spolu s bývalou židovskou školou zkonfiskována a její vybavení odvezeno do Prahy.
27. listopadu 1942 byli všichni židovští obyvatelé Velhartic (19 osob) z příkazu nacistických úřadů odvezeni do Klatov, odkud odjeli o 3 dny později transportem Ce do Terezína. Odtud byli v průběhu roku 1943 deportováni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde našli smrt v plynových komorách. Bedřich Pollak, spolumajitel koželužny, byl jako jediný z Osvětimi převezen do pracovního tábora v rakouském Ebensee, kde zahynul v březnu 1945.
Nacistickému vraždění tak unikli pouze 2 členové rodiny Pollakových, Antonín Pollak a Valerie Randová, kteří se v době vzniku protektorátu zdržovali v zahraničí. Za velmi dramatických okolností se jim podařilo uprchnout do Brazílie a do USA, kde jejich potomci žijí dodnes.
Zkonfiskovaný majetek rodiny Pollakovy znárodnila po únoru 1948 komunistická diktatura. Nevyužívaná synagoga byla spolu s budovou židovské školy 1949 odkoupena obcí Velhartice, která v bývalé modlitebně zřídila hasičskou zbrojnici.
V roce 2025 byly na budovy bývalé židovské školy a synagogy umístěny pamětní desky, jejichž autorem je výtvarník Peter Balhar.
Seznam velhartických obětí holocaustu
Osoby, které byly nacistickými úřady v pátek 27.11. 1942 odvezeny z Velhartic a 30.11. 1942 transportovány do Terezína. Z vyhlazovacích táborů se nikdo z nich nevrátil.
majitel továrny na kůže Karel Pollak (* 3.3. 1902 ve Velharticích)
jeho manželka Ella Pollaková, roz. Schnurmacherová (* 16.7.1904 v Běhařově)
jejich syn Pavel Pollak (* 16.12.1929 v Praze)
jejich dcera Hana Pollaková (* 12.5.1934 v Praze)
původní spolumajitel koželužny Vilém Pollak (* 1.8.1872)
jeho manželka Pavla Pollaková, roz. Ecksteinová z Plzně (*13.1.1881)
jejich dcera Ella Pollaková (* 31.1. 1915)
jejich syn a majitel továrny na kůže Bedřich Pollak (* 17.3. 1905) a jeho manželka Marie Pollaková (*19.11. 1919)
vdova po Davidu Pollakovi Marie Pollaková, roz. Löwy (* 15.9. 1862 v Čachrově)
spolumajitel továrny na papír Viktor Drucker (* 27.8. 1888)
jeho manželka Růžena Druckerová, roz. Pollaková (* 25.12. 1894)
jejich syn Arnošt Drucker (* 16.10.1926)
Růženina sestra Elsa/Elza Pollaková (* 24.3.1893)
Anna Krausová (* 6.7.1911)
Michal Ludvík Kraus (* 25.1.1936)
býv. ředitel pojišťovny Fenix v Plzni Robert Sabat (* 14.6. 1879 ve Strakonicích)
jeho manželka Marie Sabatová (* 15.8. 1881 v Plánici)
autor textu: Mgr. Pavel Koura
Projekt Zmizelí sousedé
Projekt "Zmizelí sousedé" byl vyhlášen v září 1999 pro žáky základních a středních škol, kteří měli shromažďovat ve svém okolí informace o židovských obětech holocaustu, tzv. "zmizelých sousedech", a to jak v podobě výpovědí žijících pamětníků, tak i prostřednictvím archivních dokumentů, fotografií, deníků apod. Výsledkem tohoto úsilí byl sborník s výběrem nejlepších literárních prací, které se staly autentickým, jedinečným svědectvím jedné tragické kapitoly lidských dějin.
Za Velhartice se do tohoto projektu zapojila skupina děvčat pod vedením Ivony Ivicové. Dívky vytvořily obdivuhodnou práci, která byla velmi dobře hodnocena. Malý obrázek na obálce jejich příspěvku se stal dokonce logem celého projektu, který trvá dodnes. Autorkou obrázku byla tehdy třináctiletá Michaela Brandtová (Antonovics).
Z příspěvků prvního ročníku projektu vybrali organizátoři právě práci velhartických dívek, které ji pak roku 2000 na Pražském hradě osobně předaly prezidentu republiky Václavu Havlovi. V roce 2001 byl s děvčaty natočen dokument České televize pod stejným názvem "Zmizelí sousedé". Dívky absolvovaly mnoho rozhovorů v médiích a jejich práce byla prezentována i na mezinárodní konferenci v Terezíně a v památníku Jad Vašem v Izraeli.
Díky projektu se děvčata seznámila s Evou Erbenovou, přeživší holocaustu, která jim vyprávěla svůj smutný životní příběh, jenž byl autentickým svědectvím o pronásledování židovského obyvatelstva. Vzniklo tak přátelství, které přetrvává dodnes.
Další informace: http://pocta-obetem.cz/zmizeli-sousede/pracestudentu/weby/velhartice/